Jácham Topol: Vykloktat a bez uvozovek vyplivnout

Jáchym Topol se pokusil o vytvoření přesně takové minulosti, jakou bychom si přáli. Jáchym Topol dodal Čechům odvahu, dal jim zbraně do rukou a poslal do boje. Topol se pokusil podle svého "přepsat" naše dějiny. Nedávno jsem přečetla knihu Kloktat dehet a napsala recenzi. Topola jsem vždy brala s "rezervou" a Kloktání dehtu mi pohled na autora ujasnil.

Knihou roku 2005 se podle Lidových novin stala publikace Jáchyma Topola příznačně pojmenovaná Kloktat dehet. Topol se na pomyslné české literární špičce drží od vydání románu Sestra, Anděl, Noční práce a básnické sbírky Miluji Tě k zbláznění. Nedivím se, že Lidové noviny udělily prvenství právě Kloktání dehtu. Román je náčrtem přesně takové minulosti, po které toužíme, je odpovědí na otázku: Co by kdyby? Co kdyby tenkrát Češi bojovali? Co by se stalo, kdybychom se postavili Moskvě a pěti armádám Varšavské smlouvy? Kloktání dehtu je snovou představou nás, jako bojovníků, hrdinů, ale i zrádců a planých činu, všeho groteskně po česku podle Jáchyma Topola. Kdo ale vlastně bude kloktat dehet?

Říkali mi Ilja, všechny sestry, pěstounky a ochránkyně naše, tehdy v Siřemi, protože jako malé dítě jsem na lidi volal: iá, iá, a protože íá je české slovo pro osla, říkaly mi Ilja. (7) Na první nakousnutí knihy se zdá, že Ilja bude hrdinou, že Ilja bude jako každá jiná literární postava. Po jazykové stránce velice vzrušující zahájení na první pohled dobrodružného vyprávění. O pár řádek níže zjišťuji, že něco tady „neštymuje.“ Ilja není hrdinou, ale dítětem z jakéhosi československého pasťáku Domov v obci Siřem, na kterého se rodiče vybodli, vysrali, vykašlali docela (7). V domově Domově se o děti starají řádové sestry, a když někdo zlobí nebo vypukne „tartas“, tak jim za trest sestry nechají vykloktat dehtovou vodu, a to pálí, štípe, škrábe a vzpomínka na chuť a pach trestu provází jedince celým životem.

Ilja se potácí na hraně reality a imaginárního světa Jáchyma Topola. Zem stínů je představou takového světa, ve kterém by Ilja a jistě i autor chtěli žít. V podstatě, Ilja v Zemi stínů potkává své druhé já, které ho později zcela ovládne. Reálný svět je svět bojů, zběhů, dehtu. Lidi jsem poprvé viděl až v Siřemi, ale už jsem byl rozumný natolik, že jsem na tuhle zem sral hovna, protože to byla zem těch sviní, mých rodičů, kurev a cizinců (18). Román je rozdělen do dvou částí, prví s názvem domov Domov popisuje Iljův život v pasťáku a péči o postiženého bratra Vopičáka. Ději nechybí dospívání očima dítěte, které se pohybuje na hranici: realita – imaginární svět, dospělost – dětství. Ilja „žije“ v jakémsi kruhu a nemůže tam ani zpět. V domově Domově čtenáře autor pohltí, obmotá mu smyčku příběhu kolem krku a my kloktáme dehet s Iljou a prožíváme nešťastnou smrt bratra Vopičáka. Právě bratrova smrt Ilju osvobozuje. Ten se nyní může soustředit na boj o místo mezi malými kluky, dlouhokošiláky, trenýrkáři. Reálnou podobu děj získává použitím sprostých slov, kterých je v díle opravdu hodně, ale do prostředí pasťáku a dospívání patří. Po vpadnutí pěti vojsk Varšavské smlouvy se červená nit příběhu přetrhává a ztrácí psychologickou rovinu.

Druhá část románu Tankové vojsko je daleko slabším odvarem domova Domova. Tankové vojsko je chaotické, plné Rusů, velitelů Vyžlaty, Baudyše, zběhů, Iljovy Zemi stínů a děj jaksi „nedává smysl“ a absolutní tečkou je představa, že místo Čech bude moře a bude zde „Sovětský cirkus.“ Jáchym Topol se zřejmě snaží vyrovnat sám se sebou, se stigma, které si Češi nesou po léta. „A dozvěděli jsme se, že vypukla třetí světová válka. Český hlasatel hlásil, že československý lid byl zrazen. Hovořil o Čechoslovácích, kteří v nerovném boji proti východním hordám umírali pro civilizovaný svět západní Evropy a čekali, že jim tento svět přijde na pomoc, čelili vpádu z ruských asijských stepí, jako jejich předkové čelili tatarským vpádům, a umírali s hrdou českou či slovenskou hlavou k nebi vztyčenou, neboť věřili, že zrada na kulturním člověku se opakovat nebude, že druhý Mnichov se opakovat nebude“ (205). Topol Příběh umocňuje vytvořením vlastní mytologie a božstva v podobě jakési Čechie. Zklamání pro čtenáře je fakt, že ona Čechie je vlastně zombie, potomek vlka, a že Čechy jsou mrtvou zemí. Topolova realita dýchá celou řadou sprostých slov, oprošťuje se od metafor a jazyk je jasný, někdy strohý, ale nikdy nuceně literární. Trhlinou je absolutní absence uvozovek. Pokud se už autor rozhodl pro téma 68, nechává zemřít Dubčeka a dělá z Čechů ohromné hrdiny, potom by mohl používat uvozovky. Dílo není žádnými Alkoholy nebo surrealistickým „ústřelem“, ale má být hodnotou moderní prózy a oné imaginace by Topol dosáhl i s uvozovkami.

Dlouhé vojenské pasáže, věčné Iljovo přemýšlení, ke komu se vlastně přidá, může bavit mužskou populaci, pro ženu je druhá část knihy nudnou tečkou za vzrušujícím úvodem postrádající hlubší psychologickou propracovanost. Nevýhodou Kloktání dehtu je v jeho absolutní nevyrovnanosti. Při čtení mě několikrát napadlo, že domov Domov by byl populárně naučnou publikací pro sociální pracovnice a jejich „případy.“ Tankové vojsko poté vyprávění nezralého kluka - muže, který podléhá sám sobě, svému druhému já (Margašovi) a bez růžové - stává se zabijákem. Byla jsem svědkem všudypřítomného pobíhání exotických zvířat ze „Sovětského cirkusu“ a hledání dračího vejce ruským kapitánem, a to byl skutečný cirkus. Nevím, zda Jáchym Topol dehet kdy kloktal, ale měl by to zkusit.

BIBLIOGRAFIE:

TOPOL, Jáchym: Kloktat dehet, Torst 2005, Praha, ISBN 80-7215-255-6