„Proč mají lidi rádi neštěstí jiných?“ „Já nevím, prostě mají, vždycky měli“, odpovídám Máriovi přes chat na Facebooku. Před půl rokem jsem v rukou držela dopis, který poslal „tetě a strejdovi.“ Říká jim tak, přestože nejsou jeho pokrevní příbuzní. Jezdí k nim na prázdniny a Vánoce. Minulý rok je trávil ještě s bráchou, kterého „teta se strejdou“ vychovávali. Ten však spáchal sebevraždu, skočil pod vlak.
Mário k nim jezdí dál…A od okamžiku, kdy jsem přečetla pár řádků v dopisu, tak si píšeme. Téměř denně. Na blogu jsem zveřejnila kousíček jeho života, básnické prvotiny (Dopis z pasťáku) a jméno neznámého kluka dostalo význam. Nejsem si jistá, zda díky citlivosti veršů napsaných nenaplněné lásce, nebo kvůli prostému faktu – že je jejich autor z pasťáku a má docela drsný a smutný životní příběh. Měl bys zase psát, lidi to bude zajímat, přesvědčuji ho často. Nechce se mu.
„Když se koukáš na zprávy, jaká tě zaujme? Smutná nebo veselá?“
„Smutná,“ odpoví prostě. „Ale nevím proč, hezkých zpráv si moc nevšímám,“ dodá. „A taky nemám rád, když se na mě lidi koukaj jako na kluka z pasťáku, i když jsem. Je to, jako mít nálepku na čele: lůzr.“
Když jsem byl malej, chtěl jsem vynalézt přístroj, který by umožnil lidem, aby se pochopili. Aby, když je jednomu špatně, aby mu druhej pomohl. A aby se lidi neodsuzovali, ale pochopili.
Nikdy mi nepřišlo divné, že sedím doma v teple a píšu doposud „imaginárnímu Máriovi“ z druhé půlky republiky. On sedí v nějaké velké místnosti, kde je pár počítačů, datluje si se mnou a za zády mu stojí vychovatel. Ne, nikdy. Jeho: Čest, jak je? se pro mě stalo téměř denním chlebem. Nejdéle jsme se neozvali týden (občas je na „samotce“). Je to jako povídat si přes dveře, je to osvěžující a příjemné. Lidé si toho často řeknou daleko víc, když si nevidí do očí. „Cítím, jak začínám být jako ostatní kluci, nechci takovej bejt, ale je skoro nemožný tomu vzdorovat“. Píše mi často. A mně na něm začalo záležet.
Nikdy dříve jsem ho naživo neviděla a jeho tvář znala pouze z fotek. JEHO jsem poznávala postupně přes dopis, básničky a chatování. Chtěla jsem se s ním setkat.
Jela jsem tedy k „tetě a strejdovi.“ Nakoupila pár sladkostí, pánský časopis a vyrazila. „Ahoj ušáku, tak konečně!“ Podáváme si ruce. Je drobný, menší a stydí se. Klopí oči a prostě odpovídá, ahoj. V bílé košili a vestičce mu to sluší. Přes nos má jizvu a vypadá trochu jako servané kotě, ale je hezký. Je daleko pohlednější než celá řada „bílých kluků.“Jeho brácha byl prý ještě hezčí. Po chvilce se osmělí, „teta“ uvaří čaj a povídáme si. Přestává se stydět, přeci jenom jsem o šest let starší a ke všemu holka. Ale věděla jsem, že i on byl zvědavý. Nezná moc lidí „z běžného života“ za plotem pasťáku. Nezná vzory chování, nezná to, co drtivá většina lidí považuje za normální. A já neznala jeho svět, kde na týden má sedmdesát korun kapesného, jeho výchova se pohybuje od odměn k trestu a touze získat vycházky za dobré chování. Zasvětil mě do života v pasťáku, do pravidel, které panují mezi kluky a o kterých nemají nebo nechtějí mít vychovatelé ani zdání.
„Proč to děláš? Proč o mně píšeš.“ Ptá se často. „Aby tě lidé chápali, aby lidé nehodnotili druhé povrchně, aby poznali Mária.“ Odpovídám.
Jak říká má máma: Jsou nejrůznější světy lidí, které se nikdy neprotnou a ty v nich žít nebudeš. Ten můj se Máriova lehce dotknul.
Bylo to zvláštní, ale příjemné shledání. Doufám, že nebylo poslední. Mário říká: Je to láčes. Cikánský výraz pro něco, co dopadne dobře.
Nedávno mi napsal. Potěším tě, konečně píšu. Bude to příběh z pasťáku.
Láčes
