Marie Imbrová toužila po Africe už jako dítě. Tenkrát jejímu snu nikdo nevěřil. „Místo bot k Vánocům jsem chtěla cestopis Emila Holuba,“ vzpomíná. Na africký kontinent vstoupila až o pár desítek let později – jako žena pověřená velvyslanectvím v Zimbabwe. Dnes žije napůl v oblíbené africké vesnici Tengenenge a v Čechách. Je sběratelkou afrických šperků, propagátorkou tamního umění a vede menší neziskovou organizaci.
Na Marii Imbrové si okamžitě všimnete klobouku. Doma jich má několik. Říká, že to je praktický doplněk, který navíc vzbuzuje vážnost a rozšiřuje osobní prostor.
„Afriku můžete milovat, nebo nenávidět. Já si vybrala to první,“ začíná rozhovor Marie Imbrová. Její láska je vidět na první pohled – na hlavě má „safari“ klobouk a kolem krku výrazné africké šperky.
Jak dlouhá byla Vaše cesta, než jste prvně vkročila na africký kontinent?
Poměrně dost. Vdala jsem se, vystudovala orientalistiku – afrikanistiku s červeným diplomem a se dvěma dětmi. Vlastně jsem téměř vychovala dva syny, dceru a poté jela. V 39 letech jsem se dostala na ministerstvo a do Afriky.
Rodina Vás následovala?
Ano, děti tam chodily do škol a manžel pracoval. Dokonce nejmladší syn se odmítá vrátit a zůstal v Zimbabwe. Nikdy jsem nedala přednost jenom kariéře, chtěla jsem ji skloubit s rodinou. Teď se mi péče o děti vrátila. Ony jsou samostatné a já mohu dělat to, co nešlo v devatenácti.
Poznatky o Africe jste nejdříve nastudovala ve škole. Jsou tyto teorie aplikovatelné v praxi?
Někdy to je velice obtížné. Afrika je nesmírně dynamická a nejrůznější tabulky a analýzy tady rychle pozbývají smyslu. Za pár let je tu všechno úplně jinak.
Afrika je přece jen pro západní svět daleko a ten ho vnímá podle svých měřítek. Jak se oni dívají na nás?
Středoevropané jsou pro ně vůbec divní. Dívají se na nás jako na rozmařilé bytosti a my jimi skutečně jsme. Odkládáme oděv jenom proto, že se nám nelíbí. Máme všechno, na co běžný Afričan nemá nebo na to dlouho šetří, jako jsou hodinky nebo mobily. Pak to jsou třeba detaily, jak zacházíme s vodou.
V čem jsme tedy tak jiní?
Třeba ve vnímání sociálních hodnot. V Africe neexistuje individualismu. Lidé tam jsou spokojení, když jsou začlenění do komunity. Někdo je matka, tak se od ní očekává péče o děti. Chci zdůraznit, že jim to tak vyhovuje a jsou spokojení. Na prvním místě je komunita, kmen nebo rodina, pak až jednotlivec.
Dá se Afrika vůbec pochopit?
Až tehdy, pokud s nimi žijete. Sdílíte starost o vodu a jídlo. Přijmete skutečnost, že se někdy neobědvá, protože prostě není co. Zaplníte žaludek něčím, co není zas tak chutné, ale hlad odezní. A pak samozřejmě odhodíte individualismus a zapojíte se mezi ně. Pak můžete částečně pochopit Afriku. Jedním z příkladů nepochopení je ženská obřízka.
Žijete mezi Afričany a víte o ní…
To je přesně náš evropský pohled. Nám by se to nelíbilo. Obřízka souvisí se vzděláním i s populací a na plno místech se už nepraktikuje. Jsou ale etnika, kde se neobřezaná žena neprovdá, protože je považovaná za prostitutku. Je hrozné, pokud se to provádí na vesnici v primitivních podmínkách, dnes jsou ale i kliniky, které to dělají v hygienickém prostředí. Bez vzdělání se to ale nevymítí.
Jak ji tedy můžeme přijmout?
Něco vám řeknu, co je na podobném principu. Jednou v době Velikonoc jsem měla na ambasádě přednášku o zvycích, byl o to velký zájem a nechyběla ani televize. Na závěr mě manžel vyšlehal pomlázkou. To byl takový šok, že ještě dlouho potom to běželo v televizích a lidé nechápali, jak je možné, že se někdo v Čechách takhle řeže. To je podstata odlišné kultury.
Zdůraznila jste obřízku i západní individualismus. Jak se chováme přímo v Africe, jsme pořád „koloniální pánové“?
Jistě. Prostředí běžného Afričana si stále přivlastňujeme, mám na mysli třeba mezinárodní hotely. Uvědomme si, že tam jezdíme na návštěvu, ale neustále se chováme velice evropsky, chceme náš servis. Jsme pro ně rozmařilí, ale paradoxně nás chtějí i napodobit. Rozmařilost je totiž symbolem bohatství a dostatku. Ten, kdo si neváží věcí má peníze na další.
Působila jste především v Keni a Zimbabwe. Je i dnes znát, že to jsou bývalé britské kolonie?
Samozřejmě. Například podle kohoutků u vany, vzdělávání nebo jízdy vlevo a také se tam podává čaj o páté.
Sbíráte šperky. Kolik jich máte?
V osobní sbírce jich mám přes osmdesát. Některé jsem si tvrdě vybojovala koupí na trhu a jsou z celé Afriky. Některé z nich mají zajímavou i krutou historii. Jsou v nich korálky z poloviny devatenáctého století a za některé šperky by se dříve dal koupit otrok.
Foto (Hana Krpešová): stránky Marie Imbrové
