Zahřmělo. Grand Canyon vypliv zvuk hromu zpět. Bouřka zahalovala skalnaté čepičky a zalézala hluboko do prasklin v zemi. Jednou z nich teče i řeka Colorado.
Nad okrajem kaňonu nikdo nebyl. Kyvadlová autobusová doprava jezdí v parku každých patnáct minut a rozváží turisty do míst, kam nemají osobní auta povolení. Teď řidiči sbírali vyděšené lidi, kterým se v hlavách honilo jediné – schovat vše, co by mohlo zmoknout a hlavně sebe. Zůstávat v parku bylo v tomto případě pošetilé, nezodpovědné a bláznivé. Kdy jindy ale vidět přírodní zázrak, bez toho aniž by mě někdo vystrkoval z perspektivního místa k focení?
Národní park Grand Canyon je pár stovek mil vzdálený od nevadského bláznivého Las Vegas. Cesta k němu je zdlouhavá (nejhorší je vymotat se z centra Vegas) a z většiny vede vyprahlým americkým vnitrozemím. Jeden úsek silnice navazuje také na historicky slavnou Route 66 – symbol americké svobody, kabrioletů, motocyklů Harley,...Při troše smůly nebo štěstí se dá někde uprostřed ztratit a objevit se na divokém západu, kde se čas zastavil. Zmatený turista pak nejenom vidí kovbojské vězení a filmovou putyku, ale i upozornění, že tahle země ne vždy patřila bílým. Staré indiánské symboly, v podobě totemů a dřevěných soch bizonů, jsou možná jistým marketingovým lákadlem. Vypadají však velice opravdové.
O přírodní bohatství se Američané starají přímo ukázkově. Les je před vstupem do národního parku posetý kempy, které fungují na bázi důvěry. Přijedete pozdě odpoledne, u prázdné budky si vyzvednete lísteček, kde vyplníte jméno a zaplatíte deset dolarů. Místní ochránci přírody vás většinou nekontrolují – věří, že platíte. Za těch pár peněz si cestovatel vybere místo ke kempování, kde je upravené ohniště, venkovní stoleček s grilem (bez sprchy a se suchým záchodem). Deset dolarů je cena za naprosté soukromí téměř v srdci Grand Canyou. Člověk se dotýká přírody tak blízko, jak jen je to možné. Tento pocit prohlubuje i samotná návštěva parku, kde neexistují betonové kýče, nevzhledné krychle ani žádné další pokusy o horskou architekturu. Jen dřevěné chatky citlivě zasazené do krajiny.
Právě tam mířili cestovatelé navlečení do šusťákových bund. Začátkem podzimu není v kaňonu takové vedro. Speciálně nad ránem je vzduch chladný. Okolí je zelené a rostou zde především borovice a jiné menší stromky. Grand Canyon tak voní trochu nasládle po směsici medu a čistého lesu.
Najednou jsem sama stála na okraji kaňonu. Bouřkové dusno prorážel občasný výkřik nějakého dravého ptáka, který pohledem brouzdal po stěnách kaňonu. Ty připomínají mořský útes, jen jsou daleko hlubší a pohled až na dno stahuje vnitřnosti. Údiv – bylo to první, co mě pohltilo. Nemohla jsem se odtrhnout od té ohromné díry v zemi, která nikde nekončí. Následovala pokora k přírodě. Ta donutí člověka zmlknout. Alespoň chvíli nikdo nemluví. Ticho. A na okraji světa si člověk uvědomí lidskou pomíjivost.
Zahřmělo…
