Bylo pod mrakem. Těžký vzduch se lepil na kůži. V Městě andělů, jak místní Bangkoku říkají, prší každý den. Nic zvláštního, je léto. Období dešťů. Hodinová intenzivní sprcha přichází pravidelně odpoledne. Tak tomu aspoň bylo, když jsem andělskými čtvrtěmi procházela já.
Uličkami, které voní i smrdí po směsici nudlí, rýže, špízů, sladkostí. Na každém rohu někdo něco prodává. A otřepané klišé, že na ulici se nejí a že led se nepije, tady rozhodně neplatí. Výborné nudle smaží Thajci na pojízdných vozíčcích skoro na každém rohu. Přidávají do nich vajíčko, bambusové výhonky, zelí, mořské plody, kuřecí nebo vepřové. A vůbec nejchutnější a pro Evropana nejexotičtější „patai nudle“ jsou ty z bangkokského „Chinatownu“. Lidé z této čtvrti je tam prodávají vedle ještě živých krabů, krevet, chobotnic a nasekaných žraločích ploutví. Desítky restaurací, jídelen nebo jenom pár stolečků s nízkými židlemi prorůstají do rušné ulice. Tady to ale nikomu nevadí. Asie má svá vlastní pravidla.
Na poznání Bangkoku je týden málo. Já bohužel neměla ani to.
Metropole je ohromná, plná chrámů, malých svatyň, ale i velice moderních staveb a zamotaných chudých uliček. V jejím historickém srdci stojí Královský palác. Bývalé panovnické sídlo je komplexem několika budov obložených zlatými plíšky a barevnými kamínky. Zelená, červená, modrá…Složité duchové mozaiky a rozšklebené zlaté sochy se v pravé poledne blyští pod rozpáleným asijským sluncem, pěkně z toho bolí oči. Okázalost paláce v sobě ukrývá nejposvátnější thajský chrám vůbec a v něm sochu Smaragdového Buddhy. Stovky věřících si denně zouvají boty, se skloněnou hlavou vstupují do chrámu a poklekají před malou sošku. Odhalení cizinci jsou navíc většinou zamotaní do unifikovaných mundúrů, dlouhých sukní, košil a kalhot. Úcta k malému Buddhovi je ohromná a dámské holé ramínko by ji mohlo narušit. Kouzelný je i klidnější chrám Wat Po se 46 metry dlouhou sochou zlatého Ležícího Buddhy. Je tu méně lidí a atmosféra daleko silnější. Stejně jako do ostatních chrámů, i sem se chodí naboso. Zvláštní cinkání se ozývá podlouhlým chrámem, ve kterém leží ohromný Buddha. To turisté vhazují peníze do nádob připomínající demižony. Jsou vyskládané po celé délce jedné stěny. Za každou minci jedno přání…
Pokoru chovají Thajci i k dalším posvátným místům, kterých je v Bangkoku na 500.
V tomhle barevném světě, kde se na každém rohu něco blýská, voní, tuk-tuky troubí a někdo křičí, je pro cizince přístavem ulice Khao San Road. Oáza pro Zápaďáky. Mají tu sídla místní cestovky, hospody, krámky s náramky a oblečením. Thajci turistům prodávají štíry napíchnuté na špejli nebo čerstvé ovoce. Je to ulice plná ztracených hippíků, kteří tu tráví dny, týdny a někteří snad i měsíce. V tom šíleném asijském městě je „Khao“ chvilkovým útočištěm pro vydechnutí a nabrání nových sil. A zvlášť, když je odpoledne, pod mrakem a spouští se pořádný thajský liják. Za hodinu to bude ale zase dobrý…
