Nezaplatíš? Neprojdeš!
Hlavní vlakové nádraží v Bangkoku
Vše máme teoreticky nastudované, stačí koupit jízdenku a rychle najít na bangkokském „hlaváku“ správný vagón. Hlavní vlakové nádraží v Bangkoku tvoří ohromná hala. Krásná budova. Zvenčí i zevnitř. Je to světlé a čisté místo po stranách lemované drobnými krámky s občerstvením, kávou a pečivem. A řadou sedadel, některé z nich jsou vyhrazené pro nemohoucí a staré lidi. Vlastní místa mají i mniši.
Vlak staví skoro každých deset minut. To je zpočátku docela únavný výhled na pětihodinovou cestu. Koleje vedou ne okolo, ale přímo chudými příbytky místních. Projíždíme kuchyněmi, obýváky, ložnicemi… Někdo spí, jiný si čistí zuby, další obouvá boty. Rozespalý Bangkok pomalu střídá zelená thajská krajina, zaplavená rýžová políčka, vesnice a zase lány rýže. Místní nastupují a zase vystupují, prodávají jídlo, povídají si. Po pětihodinovém delirickém „tdn-tdn“ pomalu přijíždíme do cílové stanice. Kus s vlakem už běží tuk-tukáři, mávají na nás a hlasitě pokřikují. Každý z nich si vyhlédl svého „Zápaďáka“, kterého hodlá odvést k přechodu.
„Přímo na hranice, žádné zastávky, ano?“ říkáme anglicky tomu našemu. Drobný Thajec přikyvuje. „Rovnou na hranice,“ opakuje. Dováží nás k bílému baráku, kde už čekají další místní. „Hranice,“ ukazuje na dům a tlačí nás dveřmi dovnitř. Do ruky mi hned někdo vrazí něco jako dotazník. „Vše je oficiální, žádný strach,“ směje Thajec oblečený jako úředník, chytá mě za batoh a snaží se mě posadit.
Za vstup do Khmérské říše se platí dolary. Podle oficiálních údajů se jedná o dvacet babek za osobu. Podfuky s nepřiměřeně drahými vízy jsou ale na denním pořádku a potkají snad každého, kdo chce přejít. Otázkou je, kdy a jestli podraz pozná. Místní totiž umí být až neskutečně věrohodní.
Všude jsou vlaječky a nápisy, jak je celý proces legální. To je divný. Plno baťůžkářů přesto poslušně papíruje. Zatímco já stojím uvnitř, pochybně obracím dotazník a rozhlížím se kolem sebe, moje druhá polovička se venku dohaduje s tuk-tukářem. „Tohle nemá cenu, jdeme pěšky, nemůže to být daleko,“ říká naštvaně. Marné snahy podvodníků nás tam udržet co nejdéle jsou k ničemu.
Prašnou cestou se proplétáme popojíždějícími náklaďáky a auty. Potkáváme pár dalších cestovatelů. Konečně přicházíme k oficiálním hranicím. Thajská strana nás pouští bez problémů a Kambodžské království je na dohled. Vidina se ale zase rychle rozplývá, volají na nás celníci z imigračního. A my je musíme následovat na jejich úřad. S nedůvěrou hledám každý detail, který by odhalil další podfukářské doupě. Vše je ale už správně.
Na velké ceduli jsou vyvěšené oficiální údaje, které se shodují s těmi uváděnými v průvodci. Za vstup 20 dolarů na osobu. Jeden z policistů vyhlašuje jména lidí, kteří víza už dostali a další popohání k pultu. Přistupuji k okýnku, za sklem je pár úředníků a líně razítkují víza. Na stolku u okýnka leží papír navíc. Policajt přilepí prst na dodatečnou informaci. Za vstup 20 dolarů, plus dalších 100 thajských bathu. A další kombinace kambodžských peněz a dolarů. Na oficiálních hranicích fungují oficiálně i úplatky.
„Nemám,“ pokrčím rameny. Což je bohužel pravda, všechny thajské peníze jsme utratili. A dolary dát nechci. Navíc tady jde o princip. Nasupeně mi vrátí pas a pošle na konec řady. Zkouším to znovu. „Nemám,“ opakuji. Naštvaně klepe na papír. Zase jdu na konec. Trvá to necelou hodinu. Nakonec v místnosti zůstáváme jenom my dva a úředníci. Mlčky nám vezmou pas a následně zkomoleně vyvolají naše jména. I jim jde o princip.
Jsme oficiálně v Kambodžském království a bez úplatku…
Kateřina Adamcová
Angkor Wat je nejkrásnější za svítání
Zvoní budík. Jsou čtyři ráno a venku je ještě tma. Pro vstávání v tuhle nekřesťanskou hodinu máme důvod – východ slunce u nejznámějšího kambodžského chrámu Angkor Wat. Vidět prastarou svatyni za svítání je prý zážitek. Za hodinu vyjde slunce...
Kateřina Adamcová
Za každou minci jedno přání...
Bylo pod mrakem. Těžký vzduch se lepil na kůži. V Městě andělů, jak místní Bangkoku říkají, prší každý den. Nic zvláštního, je léto. Období dešťů. Hodinová intenzivní sprcha přichází pravidelně odpoledne. Tak tomu aspoň bylo, když jsem andělskými čtvrtěmi procházela já.
Kateřina Adamcová
Kam zmizela řečtina?
Cinkání příborů, skleniček s recinou, vůně čerstvě grilovaných ryb potřených olivovým olejem. Horký letní podvečer občas pročísne slaný vánek od moře. Historické uzounké uličky řeckého Lindosu na ostrově Rhodos nejsou širší než na rozpažení rukou dvou lidí. Díky tomu se dá i v pravé poledne schovat před ostrým středomořským sluncem.
Kateřina Adamcová
Život na kartu
O americké ekonomické krizi se šušká, píše a diskutuje. Většinou ale z dálky, z tepla domova a s plným žaludkem. Málokdo si ji ale skutečně prožije se vším, co k tomu patří...
Kateřina Adamcová
Grand Canyon donutí člověka zmlknout
Zahřmělo. Grand Canyon vypliv zvuk hromu zpět. Bouřka zahalovala skalnaté čepičky a zalézala hluboko do prasklin v zemi. Jednou z nich teče i řeka Colorado.
Kateřina Adamcová
Las Vegas se musí zažít
Texasance Mary bylo letos 72 let. Slavit vyrazila společně se sestřenicí a kamarádkou podobného věku. „Jedu do Vegas, je to nejlepší místo na oslavu,“ řekla v letadle z texaského Houstonu do Nevady. „No a hlavně za striptéry,“ přiznala a její dvě společnice se začaly smát. Pasažéři v letadle jim s obdivem a nadšením zazpívali nejslavnější americkou píseň k narozeninám.
Kateřina Adamcová
Jak chutná Amerika
Mám ráda český chleba. Vybírám z něho vnitřek, dělám kuličky a kůrku si často nechávám na konec. Takovým těm sezamem posypaným kouskům se vyhýbám. Dávám přednost klasice – do hněda zabarveném bochníku s křupavou patkou. Dát si ho jen tak k večeři s pomazánkovým máslem a zeleninou.
Kateřina Adamcová
Cesty do Pasadeny a problémy s imigračním
Texasané rozlišují přistěhovalce z Mexika a ty z Latinské Ameriky. Mexikáncům se tady nelichotivě přezdívá „fazole.“ Převážně oni tvoří jádro nejednoho satelitu v Houstonu. Jejich čtvrti se od těch ostatních nepatrně liší – domy jsou více jižanské a čtvrti na oko chudší.
Kateřina Adamcová
O Texasu jsem nikdy nesnila
V hlavě jsem měla východní pobřeží, newyorské bulváry, rychlou kávu a „čínu“ v kelímku. Ameriku jsem si vykreslila přesně takovou, jakou ji Evropan zná z fotek a amerických seriálů – kabriolet, vítr ve vlasech, McDonald ́s a kbelík koly.
Kateřina Adamcová
Afriku můžete milovat, nebo nenávidět. Já si vybrala to první.
Marie Imbrová toužila po Africe už jako dítě. Tenkrát jejímu snu nikdo nevěřil. „Místo bot k Vánocům jsem chtěla cestopis Emila Holuba,“ vzpomíná. Na africký kontinent vstoupila až o pár desítek let později – jako žena pověřená velvyslanectvím v Zimbabwe. Dnes žije napůl v oblíbené africké vesnici Tengenenge a v Čechách. Je sběratelkou afrických šperků, propagátorkou tamního umění a vede menší neziskovou organizaci.
Kateřina Adamcová
Nejlepší dršťkovou polévku vaří v Liberci
Chutná dršťková polévka musí lahodně vonět, mít barvu po paprice a správnou konzistenci – ne příliš vodovatou. Dršťky v ní nesmí být rozvařené, příliš tuhé nebo dokonce namleté, ale lahodně uvařené. „Správná dršťka musí být velká a měkká, ne úplně, ale tak akorát,“ doplňuje Hana Hepnarová, členka poroty soutěže Mistrovský České republiky v dršťkových polévkách.
Kateřina Adamcová
Kouzlení už není to, co bývalo...
Počet kouzelnic by se dal v České republice spočítat na jedné ruce. Právě jeden z prstů patří dvaačtyřicetileté Janě Cardové z pražských Modřan. „Jedná se o velice náročné povolání a proto nás je málo,“ vysvětluje.
Kateřina Adamcová
Lékárničky pro Afriku: obvazy z války, teploměry a balíček kondomů
Tisíce autolékárniček zaplnily budovu Humanitární organizace ADRA v Praze. Češi jemuseli na přelomu roku vyměnit za nové a materiál z těch starých má teď pomoci v Africe, konkrétně v oblasti Itibo v Keni. Zdravotníci je tam chtějí využívat už v létě.
Kateřina Adamcová
92letá průvodkyně létá po světě a studuje fyziku
Přečtěte si životní příběh jedné neuvěřitelně vitální ženy. Procestovala téměř celý svět a zažila všechny naše prezidenty. Pamatuje T.G.Masaryka, válku, režim.
Kateřina Adamcová
Potkala jsem kluka z pasťáku a bylo to láčes
„Proč mají lidi rádi neštěstí jiných?“ „Já nevím, prostě mají, vždycky měli“, odpovídám Máriovi přes chat na Facebooku. Před půl rokem jsem v rukou držela dopis, který poslal „tetě a strejdovi.“ Říká jim tak, přestože nejsou jeho pokrevní příbuzní. Jezdí k nim na prázdniny a Vánoce. Minulý rok je trávil ještě s bráchou, kterého „teta se strejdou“ vychovávali. Ten však spáchal sebevraždu, skočil pod vlak.
Kateřina Adamcová
Místo, kde krásné vztahy začínají...
Krása je pomíjivá, povrchní, subjektivní. Krásou by se člověk neměl zas tak zaobírat, protože jak se říká – dlouhé vlasy krátký rozum a čím krásnější holka, tím toho má v hlavě méně. Realita, předsudky nebo stereotyp? Všechno. Když na to přijde, každý chce být krásný a obdivovaný a snad raději bude maličko hloupější než ošklivější.
Kateřina Adamcová
Čarodějkou za tisícovku
Za tisícovku se dá pořídit poměrně dost věcí – větší nákup potravin pro rodinu, boty, luxusní večeře pro dva, za tisícovku žiju víc jak týden jako student v Praze,... Za tu částku se dá také koupit štěstí a duševní pohoda. No vážně, už tak levně.
Kateřina Adamcová
Blanka Matragi: Coco Chanel měla Picassa, mě prostě inspiruje Kupka
Z Libanonu do Čech to nemá módní návrhářka Blanka Matragi právě blízko. Jezdí sem dvakrát, výjimečně třikrát do roka. Jednu z návštěv věnovala výstavě nejslavnějšího českého malíře Františka Kupky v hotelu Grund Resort v Krkonoších. Kupka se totiž stal pro návrhářku nevyčerpatelnou studnicí inspirace.
Kateřina Adamcová
Václavovi je to u ocasu
Ve středu se konala v Praze na Václavském náměstí demonstrace proti koalici ODS a ČSSD. Pozvánka na „událost“ mi přišla prostřednictvím Facebooku. Ze zvědavosti jsem ji rozklikla a četla. „Je to proti mafiánské ODS,“ tvrdil jeden z uživatelů sociální sítě, který se na akci těšil. Další facebookový guru psal: „Je mi to absolutně u prdele, není to jedno? Kradou všichni, kor na regionální úrovni.“
Kateřina Adamcová
Nejsme ideální rodina
a často to cítím jako handicap, ale jsme lepší než děcák, říká pěstounka čtyř dětí. Jany Lachmanové si na ulici asi nevšimnete. Je to úplně obyčejná matka se čtyřmi dětmi. Pouze její rodina a přátelé vědí, že ty nejmenší dvě má v pěstounské péči. Oba kluci mají z půlky romskou krev, ale v bílé rodině Lachmanových to není podstatné.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 40
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2474x