Angkor Wat je nejkrásnější za svítání

Zvoní budík. Jsou čtyři ráno a venku je ještě tma. Pro vstávání v tuhle nekřesťanskou hodinu máme důvod – východ slunce u nejznámějšího kambodžského chrámu Angkor Wat. Vidět prastarou svatyni za svítání je prý zážitek. Za hodinu vyjde slunce…

Nejtěžší je přemluvit tělo k pohybu. Z postele mě zvedá síla myšlenky na vytoužený východ slunce. Není čas na zbytečné váhání, tuk-tukář nás má podle domluvy vyzvednout za dvacet minut. Bohužel si nejsem schopná vybavit jeho kambodžské jméno. Budiž mi omluvou, že jsem ho zapomněla krátce potom, co ho vyslovil. Jeho obličej si ale pamatuju. Vypadá ještě jako kluk, s manželkou a dvěma dětmi, pro kterého je celodenní vození turistů ohromným obnosem peněz. Domlouváme se s ním angličtinou, kterou se naučil od cizinců. A jde mu to dobře. Přesně za pět minut půl páté čeká před hostelem.

Jízda z města Siem Reap k chrámovému komplexu Angkor trvá asi půl hodiny. Uháníme spícími uličkami. Nejsme sami, míjíme další cestovatele, se kterými svádíme boj o rychlejší příjezd ke kasám. Platíme dvacet dolarů za vstup na posvátnou půdu. Dvacet babek je poplatek za nahlédnutí do starých svatyň, které jsou jedinečným důkazem o existenci Khmérské říše. Vůbec nevadí, že dnes jsou už pouhými torzy zašlé slávy. Stále jsou symbolem Kambodži, tím nejznámějším a zároveň nejzachovalejším je chrám Angkor Wat. To on je na státní vlajce. Kvůli němu vstáváme ve čtyři ráno, to kvůli němu dneska vyjde slunce.

Od vstupu to je k chrámu ještě pořádný kus cesty. V dálce už pomaloučku svítá. Musíme si pospíšit. Tuk-tukář nás přibližuje před vodní příkop, který chrání komplex. Dál už musíme po svých. Před námi se z noci vynořují obrysy chrámu. Samotný Angkor Wat je ale ještě daleko. Bohužel touhu spatřit svatyni za svítání má dost turistů. Jdeme rychle, skoro běžíme po staré dlážděné cestě. Okolo nás jsou menší polorozpadlé duchovní stánky.

Před námi se vynořují věže chrámu, vypadají jako čepičky. Nejlepší místo pro sledování východu slunce je u jezírka. Je tam krásně vidět na Angkor Wat, a taky se odtamtud asi nejlíp fotí. Alespoň tomu nasvědčují připravení fotografové, kteří se přilepili na nejatraktivnější místa a rozhodně se z nich nehnou. Já bojuju o to své.

Stojím na kameni skoro ve vodě a čekám. Je teplo a nad hladinou poletují komáři. Pět čepiček je stále jasnějších. Z džungle za chrámem stoupá pára. Obloha oranžoví, nikdo nemluví. Slyším jenom cvakání fotoaparátů a křik ptáků z okolního lesa. Kambodžská chlouba se objevuje v prvních slunečních paprscích. Hustá a tajemná džungle za chrámem, pár palem a tmavě šedé stěny khmerského srdce. Trvá to jenom chvilku, než se zlatá koule vyhoupne na oblohu. Já tam ale pořád balancuji na kameni v jezírku a zírám. Dýchám teplý vzduch provoněný rozkvetnou džunglí a jen si představuji, jak asi tenhle velikán vypadal za dob své slávy.

Vnitřek chrámu je stejně dojemný jako zevnějšek. Na jeho stěnách jsou vyryté reliéfy vyprávějící o bitvách králů a příběhy o dávném boji dobra se zlem. Uprostřed chrámu nikdo není, pouze zvědavé opice a občas nějaký rozespalý cestovatel. Ticho, tajemný chrám. A krásná bohyně Apsára uvězněná v pozemských sochách.

Škoda, že už slunce vyšlo…