O americké ekonomické krizi se šušká, píše a diskutuje. Většinou ale z dálky, z tepla domova a s plným žaludkem. Málokdo si ji ale skutečně prožije se vším, co k tomu patří…
Do rodiny Robbins v Texasu jsem přiletěla začátkem června. Jako správní američtí srdcaři (říká se, tihle jedinci žijí pouze na divokém západě), mi otevřeli svůj jednopodlažní baráček na předměstí Houstonu. V oblasti, kde žije nižší střední třída. Sdílela jsem s nimi domácnost, vařili jsme společně, chodili ven na jídlo, jezdili na výlety. Klasické restaurace jsme si nemohli dovolit, a proto výběr padal na fastfoody. V Americe má cenu chodit do „rychlých jídelen.“ Rozdíl mezi cenami v restauracích a u „Mekáče“ je znatelný. (Ne jako v Čechách, kde je fastfoodové menu dražší než to v normální hospodě). Všude jsme platili kartou, zmrzlinu i útratu za pár dolarů. Na „keš“ se tu nehraje – většina peněženek ani nemá kapsičku na drobáky. Kovové peníze se tak akorát hází do praček v prádelnách. V Texasu se žije na kreditní kartu. S tou debetní si člověk jen stěží objedná letenku, hotel nebo půjčí auto.
Rodině jsem platila nájem a peníze na jídlo. Myslím, že se nám první polovinu léta žilo dobře. Pochytila jsem od nich plno užitečného z amerického života a naučila jsem se „pohodlně“ žít – platit vše, kafe nebo jídlo pouhým přejetím karty. Rychle jsem ztrácela ponětí o hodnotě reálných peněz. To bez jejich promnutí mezi prsty vyšumí. Pro některé kovboje tento životní styl představuje absolutní ztrátu ponětí o stavu bankovního účtu a následného žití na dluh. Navíc přežívání od výplaty k výplatě, kdy poslední týden není na chleba, dojídají se zbytky a vaří se na styl „alá co dům dá.“ Těžko generalizovat, ale tak to chodí v rodině Robbins.
Lidé v práci mi říkali, jak je letošní rok o tolik jiný, než ty předešlé. Texasané přicházejí o práci, ceny jídla i benzinu lezou nahoru. Pro mě se ale nic neměnilo. Na Ameriku jsem se pořád dívala jako turista, který přijel vydělávat pár dolarů a poznat kultovní styl života. Situace se změnila až ve chvíli, kdy jsem na vlastní kůži pocítila, říkejme tomu krizi nebo jsem prostě měla smůlu. Lidé z komunity neměli peníze a nestíhali platit asociaci, která mě zaměstnávala. Vedení firmy nakonec seškrtalo „šifty“ cizincům. Začarovaný kruh navíc zasel nevraživost mezi Američany a Čechy (my jsme měli o dolar víc na hodinu). A ona nevraživost se pomaloučku přesouvala i do malého baráčku v houstonským satelitu.
V té době hlava mého domácího Roba často padala do vysloužilých armádních dlaní, které pobíraly vojenskou rentu. Schovávala se a skuhrala. „Nerozumím tomu, nevím co se děje. Všechno je tak drahé,“ říkával. „Jsem dezorientovaný. Nechápu to.“ Tenkrát, vlastně docela nedávno, se můj americký sen rozplynul. Začal vyzvánět telefon. Nikdo ho nezvedal. Znervózňovalo mě půlnoční probouzení. Kdo a proč volá?! Několik nepřijatých hovorů během dne, neznámá čísla.
V půlce léta se i můj vztah s americkou rodinou začal zhoršovat. Když má člověk peníze, tak se mu žije dobře. Když ne – hledá se viník a příživník. Z poliček na jídlo nejdříve mizelo ovoce. Poté sušenky, těstoviny, džus. Nakonec i chleba. Došlo i na schování potravin do zadních přihrádek mrazáku. Už jsme ani společně nevařili, nikam nejezdili a nemluvili spolu. Jen kolem sebe chodili s výčitky, kdo toho snědl víc. Viník byl odhalen a podle toho se s ním i náležitě zacházelo. Z Texasu jsem odjížděla s hlubokým zklamáním, jak dokáže nedostatek peněz zničit mezilidské vztahy.
Na vykrvácené bankovní konto je i texaské srdce malé.
