Vlak z Bangkoku do Kambodži odjíždí v pět ráno. Poslední zastávkou je jeden z nejoblíbenějších hraničních přechodů pro cestovatele mířící k chrámům Angkor Wat. A taky jedno z nejvyhlášenějších míst pro kšefty s vízy a nejrůznějšími podvody. Bez úplatků se prý skoro jistě nedá projít. Uvidíme.
Hlavní vlakové nádraží v Bangkoku
Vše máme teoreticky nastudované, stačí koupit jízdenku a rychle najít na bangkokském „hlaváku“ správný vagón. Hlavní vlakové nádraží v Bangkoku tvoří ohromná hala. Krásná budova. Zvenčí i zevnitř. Je to světlé a čisté místo po stranách lemované drobnými krámky s občerstvením, kávou a pečivem. A řadou sedadel, některé z nich jsou vyhrazené pro nemohoucí a staré lidi. Vlastní místa mají i mniši.
Vlak staví skoro každých deset minut. To je zpočátku docela únavný výhled na pětihodinovou cestu. Koleje vedou ne okolo, ale přímo chudými příbytky místních. Projíždíme kuchyněmi, obýváky, ložnicemi… Někdo spí, jiný si čistí zuby, další obouvá boty. Rozespalý Bangkok pomalu střídá zelená thajská krajina, zaplavená rýžová políčka, vesnice a zase lány rýže. Místní nastupují a zase vystupují, prodávají jídlo, povídají si. Po pětihodinovém delirickém „tdn-tdn“ pomalu přijíždíme do cílové stanice. Kus s vlakem už běží tuk-tukáři, mávají na nás a hlasitě pokřikují. Každý z nich si vyhlédl svého „Zápaďáka“, kterého hodlá odvést k přechodu.
„Přímo na hranice, žádné zastávky, ano?“ říkáme anglicky tomu našemu. Drobný Thajec přikyvuje. „Rovnou na hranice,“ opakuje. Dováží nás k bílému baráku, kde už čekají další místní. „Hranice,“ ukazuje na dům a tlačí nás dveřmi dovnitř. Do ruky mi hned někdo vrazí něco jako dotazník. „Vše je oficiální, žádný strach,“ směje Thajec oblečený jako úředník, chytá mě za batoh a snaží se mě posadit.
Za vstup do Khmérské říše se platí dolary. Podle oficiálních údajů se jedná o dvacet babek za osobu. Podfuky s nepřiměřeně drahými vízy jsou ale na denním pořádku a potkají snad každého, kdo chce přejít. Otázkou je, kdy a jestli podraz pozná. Místní totiž umí být až neskutečně věrohodní.
Všude jsou vlaječky a nápisy, jak je celý proces legální. To je divný. Plno baťůžkářů přesto poslušně papíruje. Zatímco já stojím uvnitř, pochybně obracím dotazník a rozhlížím se kolem sebe, moje druhá polovička se venku dohaduje s tuk-tukářem. „Tohle nemá cenu, jdeme pěšky, nemůže to být daleko,“ říká naštvaně. Marné snahy podvodníků nás tam udržet co nejdéle jsou k ničemu.
Prašnou cestou se proplétáme popojíždějícími náklaďáky a auty. Potkáváme pár dalších cestovatelů. Konečně přicházíme k oficiálním hranicím. Thajská strana nás pouští bez problémů a Kambodžské království je na dohled. Vidina se ale zase rychle rozplývá, volají na nás celníci z imigračního. A my je musíme následovat na jejich úřad. S nedůvěrou hledám každý detail, který by odhalil další podfukářské doupě. Vše je ale už správně.
Na velké ceduli jsou vyvěšené oficiální údaje, které se shodují s těmi uváděnými v průvodci. Za vstup 20 dolarů na osobu. Jeden z policistů vyhlašuje jména lidí, kteří víza už dostali a další popohání k pultu. Přistupuji k okýnku, za sklem je pár úředníků a líně razítkují víza. Na stolku u okýnka leží papír navíc. Policajt přilepí prst na dodatečnou informaci. Za vstup 20 dolarů, plus dalších 100 thajských bathu. A další kombinace kambodžských peněz a dolarů. Na oficiálních hranicích fungují oficiálně i úplatky.
„Nemám,“ pokrčím rameny. Což je bohužel pravda, všechny thajské peníze jsme utratili. A dolary dát nechci. Navíc tady jde o princip. Nasupeně mi vrátí pas a pošle na konec řady. Zkouším to znovu. „Nemám,“ opakuji. Naštvaně klepe na papír. Zase jdu na konec. Trvá to necelou hodinu. Nakonec v místnosti zůstáváme jenom my dva a úředníci. Mlčky nám vezmou pas a následně zkomoleně vyvolají naše jména. I jim jde o princip.
Jsme oficiálně v Kambodžském království a bez úplatku…
